Malíř Václav Nováček

Václav Nováček

1906, Smidary – 25. 3. 1953, Praha

 

Malíř samouk, povoláním malíř pokojů. Od třicátých let žil s rodinou na faře v Rousínově, kde měl i svůj ateliér. Věnoval se zejména krajinářství, jeho působivé obrazy, zejména krajiny, krášlí mnohé domácnosti v Rousínově a okolí.

Na svá setkání s Václavem Nováčkem takto v roce 2012 vzpomínala paní Marie Čechová, rozená Rabanová (*1923), ze Slabec čp. 94: „Pana Nováčka jsem poznala, když nám přišel vymalovat. Bylo to asi za války. Objevil se navečer a domluvil se s maminkou, že ráno přijde a dá se do práce. Před domem nám rostla třešeň. Večer, když tu byl pan Nováček, neměla rozkvetlý jeden jediný kvítek. Ale k ránu, když se začalo rozednívat, začala se rozvíjet, snad žádný kvítek nezůstal uzavřený, byla bílá jako nevěsta. A vtom přišel pan Nováček. Když tu třešeň uviděl, úplně ztuhnul a pak povídá: Pusť mě na půdu. Hledal tam nějaký papír, na který by mohl malovat. Našel víko z krabice od cukru, vyběhl ven, vzal ty své hlinkové barvy, maminka mu rozvařila lepidlo, jak si poručil, sedl si na schody a maloval a žvýkal přitom nějaký klacík. Jak tak maloval, maminka mu povídá: Tak pane Nováček, copak mám přichystat, kdypak začnete. A on jen: Upečte buchty. Ty měl hrozně rád. Když jsem po válce učila v Panoším Újezdě a on tam jezdil pracovat, říkala jsem mu: Povězte mi, kdy sem zase pojedete, přinesu buchty. Maminka mu je ráda upekla.

Tenkrát maloval, dokud tu třešeň nenamaloval. Celou dobu s ním vůbec nebyla řeč. A když ji měl konečně hotovou, tak nám pěkně vymaloval i pokoje. Ani za to nechtěl žádné peníze, ale nenechali jsme se odbýt, zaplatili jsme mu za vymalování i za ten obraz.

To už bydlel v Rousínově na faře. Ateliér měl v zadním rohovém pokoji. Tam měl své obrazy, hotové i rozkreslené. Nikdy tam netopil. Ani v zimě. Jen tam tak seděl a klidně maloval. Když jsem se ho ptala, proč si nezatopí, jen udělal takhle (mávne rukou). Musel živit rodinu a neměl nazbyt. Malování pro něj byl koníček, na tom nemohl stavět svou existenci. Když obnovoval nástropní obraz v kostele ve Slabcích, nikdo tam za ním nesměl, ale mě tam pustil. Dovolil mi vylézt po lešení nahoru k němu, to pro mě bylo vyznamenání. Pořádně se drž, ať nespadneš, říkal. Kostel vymaloval krásně, zrestauroval všechny obrazy. Pak jsme se zase jednou sešli tady na těch schodech. Víte, když byl u nás, bylo to, jako když mu rozvážete jazyk. On byl jinak dost uzavřený člověk, opatrný v navazování nových vztahů. Takový byl zpočátku i u nás, dokud jsem mu jednou v legraci nezazpívala písničku „Pane malíři, pěkně vás prosím, vymalujte mi, co v srdci nosím.“ Najednou se ledy prolomily a začali jsme si povídat. Jak jsme se tak sešli na těch našich schodech, tak mu povídám: Teď mě řekněte, proč jenom nemalujete, vždyť je to škoda. A on odpověděl: Malování pokojů je pro mě jistota, nemůžu s tím přestat, o to lidé mají zájem pořád. Pak jsem zajímala, jak to přišlo, že začal malovat obrazy. A on řekl:

Dost pozdě. Víš, když maluješ pokoje a škrábeš omítku, tak je z toho plno prachu, do večera máš zadýchané plíce a všechno. Tak jsem si jednou vyšel při práci na mez, utrhnul jsem si zvonek, takovej červenej zvonek, dal jsem si ho do pusy a hrál jsem si s ním. A jak svítilo sluníčko, pozoroval jsem, jak se barva toho zvonku mění z červené na růžovou a jak se proměňuje i jeho tvar, když s ním točím. A tak jsem k tomu přišel. Prostě jsem si uvědomil tu nádheru v přírodě. Maloval všechno, květiny, krajinu, ale nejvíc krajinu. Mám od něj pět obrazů, i nádherně prosluněnou Javornu. Pamatuju si, jak jsem před ním jednou poznamenala, kolik to musí dát práce namalovat takový obraz. A on nato: Hele, na tu tvou Javornu jsem šel nejmíň patnáctkrát, protože když chceš to proslunění, musíš tam přijít v tu chvíli, když to svítí zrovna tak jako včera, jako předvčírem, abys chytila to správný. Taky se mi stalo, že jsem tam přišel a šel jsem domů a místo malování jsem jen nadával.

Pan Nováček skončil nešťastně. Onemocněl tuberkulózou. To máte z toho zimního malování bez topení, říkala jsem mu. Odvezli ho do Prahy do Motola. Byla jsem tam za ním a on hned radostně spustil: Jé, paní učitelko, no pojď. A povídali jsme si a vzpomínali. Domů už se nevrátil, zemřel v šestačtyřiceti letech. Je pochovaný na Malvazinkách, u pěšiny proti vchodu do kaple.“

 

Prameny: Medailon V. Nováčka na www.smidary.cz (http://www.smidary.cz/

informace-o-obci/historie/osobnosti), rozhovor s M. Čechovou, podzim 2012.